Po splnění povinností a ukončení akademického semestru se setkal se svými českými kolegy společně se vydali do peruánského deštného pralesa na návštěvu plantáží, kde svým klientům společnost Oro Verde léčivé rostlinky pěstuje.

Z této cesty si Vám dovolíme přinést očima našeho kolegy povídání a několik zajímavých obrázků.

Provincie Pastaza se nachází ve střední části Ekvádoru, na východních svazích And svažuje se do Amazonie až k hranici s Peru. Samostatnou provincií byla vyhlášena 22. října 1959. Rozkládá se na území 26.088 km2, je obývána 62.110 obyvateli. Úředním jazykem je zde, tak jako v celém Ekvádoru španělština, měnovou jednotkou je od pádu vlastní měny v roce 1999 (Sucre) americký dolar (usd). Hlavním městem provincie je Puyo, založené 25. listopadu 1920 kolonizátorem Alvarem Valladaresem, ve městě žije 25.362 obyvatel. Provincie se dále člení do 4 kantonů (cantones), kterými jsou Mera a Santa Clara na západě a Arajuno a Pastaza na východě, a dále do 4 městských a 16 venkovských okresů (parroquia*) doslova farností). Provincie sousedí na západě s provincií Tungurahua, na severu s provincií Napo (hraniční řeka Rio Cononaco), a dále s provincií Francesco de Orellana, na jihozápadě a jihu s provincií Morona Santiago, východní hranice je s Republikou Peru. viz mapka 
Převážnou většinou populace v provincii Pastaza jsou indiáni z kultury Quechua, vedle toho zde žijí příslušníci kultury Andoa, Achuar, Shiwiar, Shuar, Waorani a Zapara, ale zcela jistě zde najdete zatoulané jedince z dalších kmenů, především pak Secoya a Tucán, kteří přišli ze severu. Zbytek pak tvoří mezticové, běloši (potomci kolonizátorů), černoši (z provincie Esmeraldas). Zajímavá je lokalita v kantonu Mera s názvem Morava, po osadníkovi českého původu panu Kubešovi, najdete zde i stopy německých osadníků, v pizzerii v Puyu nás jednou dokonce obsluhoval Rus, majitelem další pizzerie jsou pak přiženění Američan a Ital. Z etnobotanického pohledu je i zajímavá přítomnost francouzského etnobotanika Didiera Lacaze, se kterým jsme se velmi spřátelili. Tento zajímavý člověk žil předtím 15 let v jihoperuánské Amazonii, kde již publikoval několik knih s tématem léčivých rostlin.
Provincii Pastaza lze bez nadsázky označit z jedné strany za velmi málo rozvinutou (nenajdete zde žádný supermarket) z druhé strany jako "Ráj na zemi" a to především díky velmi špatné dopravní dostupnosti. Teprve před 5 lety byla proražena síť tunelů, která spojuje provincii po kvalitní silnici se světem - s letoviskem Baños v provincii Tungurahua na západě. Další dostupnost je pouze špatnými silnicemi ze severu z provincie Napo (město Tena) nebo z jihu z provincie Morona Santiago (město Macas). Nedaleko hlavního města Puyo v obci Mera je sice letiště s dostatečnou kapacitou dráhy i pro velké dopravní letouny, nic sem ale nelétá. Díky této relativní izolovanosti si zachovala provincie Pastaza nejen velmi čistou a druhově bohatou flóru a faunu, ale i poklidný provinční ráz. (Při ranním odchodu do práce jsem nechával otevřená okna svého bytu a nikdy se nic neztratilo...). Letiště se jmenuje Shell, na památku zakladatelům, naftařskému koncernu, který letiště postavil.
Universidad Estatal Amazónica byla založena v roce 2004 jako první státní vysoká škola, garantující kvalitní vzdělání. V současné době jsou otevřeny čtyři studijní obory, poskytující úplné vysokoškolské vzdělání, zakončené státní zkouškou a získáním titulu inženýr. Jsou to : Agronomie (Agropecuaria), Zpracování zemědělských produktů (Agroindustrial), Ochrana životního prostředí (Ambiental) a ekonomie a cestovní ruch (Turismo). Vzhledem k současnému nedostatku vysokoškolských pedagogů zajišťuje univerzita personální obsazení především na základě mezivládních dohod s Kubánskou republikou, několik kvalifikovaných pedagogů dojíždí ze vzdálených především horských provincií. Spletitými cestami osudu a hlavně pak s výhledem na možnost spolupráce se Zahradnickou fakultou Mendelovy zemědělské a lesnické univerzity, zde bylo nabídnuto místo i mně. O univerzitě se můžete dozvědět více zde
Díky mládí univerzity i vlastně absenci ucelené koncepce výzkumného programu jej bylo potřeba začít realizovat celý od samého začátku. Pracovní skupina měla ale k dispozici velké zkušenosti kubánských kolegů z předchozích terénních výzkumů v Brazílii, Venezuele, Bolívii a hlavně pak nadšení a také jistou podporu členů univerzitní junty.
Podařilo se vytyčit hlavní cíle a práce mohla začít. Obnášela prvotní výzkum v terénu, u léčitelů, šamanů a znalců léčivých rostlin z jednotlivých komunit. Někteří se s námi podělovali o své zkušenosti ochotně, jiní již méně, každopádně každý výjezd na indiánské území bylo třeba předem ohlásit radě starších komunity, požádat o jejich svolení. K tomu jsme sice měli smlouvu s Organizací indiánských komunit, ale byrokracie je věc jedna, realita pak věc druhá, takže jako nejspolehlivější se nakonec ukázalo mé přátelství s místním učitelem a průvodcem turistů Augustem Freire, který nejen že v odlehlých indiánských lokalitách pracoval jako učitel a měl vynikající předpoklady jako průvodce, jeho bratr navíc zastával funkci tajemníka na radnici, vlastně trochu "protekce", ale především Augusto sám mnoho léčivých rostlin znal a díky jeho znalosti několika indiánských jazyků bylo možné porovnávat užití rostlin jednotlivými kmeny a také je botanicky zařadit.
Velmi přínosnou pomocí bylo také seznámení se starousedlíkem českého (českochorvatského) původem Vlastou Kleparnikem, který je velkým nadšencem a sběratelem všeho pralesního, hady a pavouky počínaje, mladými indiánskými děvčaty konče. Vlasta je mimo jiné také skvělým sochařem, či keramikem a jedním slovem, prima kamarád. Ochotně dal k dispozici nejen svůj nový landrover, ale především své zkušenosti, vědomosti a kontakty. Ač jeho čeština zněla poněkud komicky, v některých chvílích byla rajskou hudbou.
První delší výlet zařídil španělský stážista Rodrigo Martinez Novo z Universidad Politecnica de Valencia a s pomocí jeho quechuánské přítelkyně Normy jsme směli týden pobýt u jejího dědečka v komunitě Pavacachi na řece Rio Curaray. Cesta obnášela 45 minut letu Cessnou do osady San José de Curaray a dva dny lodí po řece. Dědeček Don Roberto je velikým znalcem léčivých rostlin a na rozdíl od jiných indiánů kultury Quechua se s námi podělil ochotně o své znalosti a umožnil tak "položit základní kámen" herbáře a sbírek univerzity. Navštívili jsme také lodí komunitu Lorocachi a při cestě přírodní rezervaci Nina Amarun, kde se indiáni věnují kultivaci léčivých rostlin. Následná cesta za komunitou Waorani (1,2 hodin letu na Rio Cononaco) tolik informací nepřinesla, Waoranis k nám byli velmi přátelští, ale vedle účinných antidot proti uštknutí jedovatým hadem toho o léčivých rostlinách moc nevěděli. Na to nás upozorňoval předem i průvodce Augusto, na druhou stranu zážitek ze setkání s kmenem bojovníků, kteří dodnes chodí téměř nazí, ne pouze pro objektivy turistů, byl silný a nezapomenutelný. Augusto nám po cestě pralesem mnohé kytičky ukázal a i odsud zaznamenala univerzitní sbírka bohaté přírůstky. Poslední leteckou cestou byl výlet do achuar komunit Pucayacu a Motalvo jižněji na řece Rio Bobonaza. Pozemními cestami jsme navštívili několik šamanů z kmene Shuar (dodnes dělají z lidských hlav tzv. tsantsa - vysušené hlavy), díky Augustovi jsme navázali přátelství hlavně s Donem Felipem Wampaschem, který se s námi jako jediný ze šamanů následně nechal po ne zrovna krátkém přemlouvání vyfotografovat. Šamané se obecně fotografovat nechtějí, protože věří, že s fotkou jim vlastně berete duši. Přínosem bylo i opakované setkání s shuarským šamanem a léčitelem Antoniem Sándu Andrisem, který vlastním nákladem vydal publikaci Guia de plantas medicinales y su uso. Na shuarech je zajímavých několik věcí. Prvotně tato kultura nikdy nepoznala na rozdíl od jiných indiánů reumatické či artritické potíže. To se dá vysvětlit hned několika způsoby : Shuarové pravidelně popíjejí odvar z kytičky Huayusa (Ilex guayusa) hlavně pak za úplňku. Dalším vysvětlením je jejich pravidelná a velmi častá konzumace ayahuasky (Banisteriopsis caapi). Ayahuasku používají snad na všechno, na řešení každodenních otázek, na věštění budoucnosti, při důležitém rozhodování, dokonce dětem ji dávají něco jako dudlík namočený ve slivovici nebo odvar z makovic. Otázka přípravy tsantsa - vysušených lidských hlav je poněkud delikátní, já osobně jsem se setkal jenom s jednou asi sto let starou hlavou misionáře, vystavenou v Muzeu vedle Radnice v Puyu. Bohužel velmi pohledná průvodkyně byla neoblomná a zákaz fotografování se mi nepodařilo nijak obejít ani usmlouvat. Pravdou ale je, že v době mého pobytu v Puyu řešila policie prodej šesti lidských tsantsa v komunitě Palora (asi 35 km od Puya). Zda něco vyřešila již v televizních zprávách nebylo a na klepy nedám. Pro zájemce o toto v našich koutech neobvyklé zpracování lidské hlavy doporučuji knihu peruánského ayahuaskera resp. biografii o něm s názvem "Amazon Magic - The Life of Ayahuasquero and Shaman Don Agustin Rivas Vasquez" od Jaja Bear. Popis je velmi podrobný a dokonce nabádá, jak ušetřit, dřevěné zátky do uší a očí se údajně dají užít opakovaně. Problémem ale může být zajistit si materiál...
Po prolomení prvotní nedůvěry šlo vše lépe a během tří měsíců jsme téměř neměli problém navštívit jakékoli místo či šamana, který nám připadal zajímavý. Nutno podotknout, že někteří šamani i zde jsou spíš "atrakcí" pro turisty, protože vedle zemědělství je zde turistika, i když převážně domácí, podstatnou částí příjmu místních obyvatel. Zajímavé bylo i navázání vztahů s kulturou Achuar, Achuarové dodnes smí legálně mít dvě manželky. Jak to řeší před "našimi civilizovanými" zákony se mi nepodařilo zjistit a jak se stát Achuarem, také ne. Pozemní cesty jsme absolvovali hlavně najatým vozem od majitele Licoreria Puyo (jeho mikrobus Toyota musel mít snad podvozek z Hummeru), nebo za laskavého přispění Vlasty Kleparnika, který měl snad v každé vesnici nějakou přítelkyni, následně pak, kde končila silnice, pěšky do pralesa. Zajímavá byla návštěva komunity Hola Vida (Ahoj živote), po cestě jsme s Vlastou potkali asi třímetrového zeleného hada, jak se sluní na cestě. Všichni indiáni nám zděšeně líčili, jak je jedovatý, po konzultaci s Augustem (toho dvakrát uštknul opravdu dost jedovatý had) jsme došli k závěru, že se jednalo o zelenou užovku. Domorodci se hadů bojí snad více než my Evropané. Asi proto, že vědí, co hadí jed dokáže... Vyjímkou je snad jen velmi půvabná, mladičká správcová Jenny z hotelu Alto Pastaza, hluboko v pralese, ale s každodenním spojením autobusem po prašné cestě. Na můj dotaz, když jsem ji viděl ťapkat bosou po horkých kamenech "Vy tady nemáte hady?" reagovala v klidu a s přehledem "To by jste se divil, kolik jich tu je. Já jsem si ale už zvykla.....". Hroznýše také choval náš dobrý kamarád a majitel cestovní kanceláře, dá-li se to tak nazvat, Luis "Lucho" Núñez. Hada prostě jednoho dne našel u Augusta na zahradě a odnesl si ho domů. (Celá historka byla poněkud delší a dramatičtější, protože had právě svlékal kůži a vypadala spíš jako hodně jedovatý druh chřestýše, než jako hroznýš). Pojmenoval ho Madonna a všude tvrdí, že je super krotký, kdo ví?
Aniž bych zde chtěl cokoli propagovat nebo udílet rady, ale chystáte-li se do ekvádorského deštného pralesa, Augusto a Lucho jsou jednou z nejlepších variant, jak zároveň vidět hodně zajímavého a zároveň přežít relativně bez újmy. Pro každý případ přidávám odkaz na jejich webovou prezentaci zde 
V naší práci jsme následně vybrali, která přírodní léčiva (proti kterým nemocem) budou předmětem našeho zájmu, v koordinaci se zdravotní radou provincie, za pomoci velmi laskavé a ochotné etnobotaničky Ximeny Buitrón z organizace Traffic Sur a v neposlední řadě konzultacemi s Didierem Lacaze. Vzhledem k vynikajícímu informačnímu zázemí (knihy, monografie, internetové databáze) jsme se u většiny rostlin mohli vyhnout prvotnímu hledání a izolaci účinných látek (na to také univerzitní laboratoře nebyly ještě dostatečně zařízené) a mohli se vrhnout do zpracování jednoduchých lékových forem, které jsme doslova "na koleni" učili připravovat zástupce indiánských komunit. Zajímavým momentem byl také můj dvoudenní výjezd do komunity v provincii Chimborazo, která se nacházela na úpatí vulkánu Chimborazo, ve výšce kolem 3.500 m.n.m.. Každý krok v této výšce mi činil docela potíž a pohled na indiány, vedle hrající fotbal, mne doslova konsternoval. Přijetí v rodině mého hostitele Olmeda Segunda nicméně vykompenzovalo všechny strasti, ještě umocněné nočními teplotami, blížícími se bodu mrazu. A sirup z eukalyptových listů, který jsme na závěr připravili v rámci praktického cvičení byl opravdu velmi chutný.
Ze "známých" léčivek jsme pracovali vedle dalších s guajávou (Psidium guajaba L.), achiote (Bixa orellana L.), yukou neboli maniokem (Manihot esculenta Crantz.), ayahuaskou (Banisteriopsis caapi Spruce), harmalou (Peganum harmala L.), naranjillou (Solanum quitoense Lam.), uña de gato (Uncaria tomentosa Willd.), achochillou (Mommordica charantia L.), chancapiedrou (Phyllnthus niruri L.), marco sachou (Ambrosia arborescens), yahuar piripiri (Eleutherina bulbosa) paki pangou (Kalanchoe pinnata), escanelem (Iresine diffusa), herbaluisou (Cymbopogon citratus) a paicem (Chenopodium ambrosoides).
Narazili jsme na spoustu nových, "neznámých" rostlinek, z nichž některé ještě čekají na botanické zařazení. Zajímavostí může být rostlinka dulcamara (Kalanchoe gastonis-bonieri), která se jeví jako slibný lék proti rakovinám a chronickým onemocněním. Zajímavostí je, že tato kytička není Jižní Americe vlastní, nýbrž sem byla introdukována v 17 nebo 18 století. Není asi na místě, zmiňovat se zde o všech dalších, protože nejsem autorizován prezentovat zde práci celé skupiny.
Vedle těchto aktivit se skupina také věnovala možnostem využití přírodních zdrojů jako herbicidů a pesticidů, protože zemědělská produkce je hlavním příjmem obyvatel v provincii. Marně jsem se snažil vysvětlit členům univerzitní junty, že izolace rotenonu z barbasca (Lonchocarpus utilis) nebude tím nejšetrnějším ekologickým řešením. Marketingová pravidla ve smyslu výsledku za každou cenu a mrtvého koně bohužel dorazila i na tak Bohem zapomenutá místa. Následně jsem si odletěl srovnat pocuchané nervy na Velikonoční ostrov, protože studenti měli výrobní praxi a splnil si tak odvěký sen.
Jedním z nejzajímavějších téma práce pak byl projekt Didiera Lacaze, podporovaný Ministerstvem zdravotnictví Ekvádoru, na introdukci čínské rostlinky Artemisia anuum, jako slibného antimalarika. Za léta užívání se totiž ukázalo, že některé kmeny Plasmodií jsou již proti osvědčenému chininu rezistentní a malárie zde je vedle amebiálních nákaz jednou z nejčastějších příčin úmrtí. Kytička již byla s úspěchem introdukována do podmínek Afriky, kde se již izolují aktivní složky a slouží jako úspěšné antimalarikum. Celý projekt je ale natolik rozsáhlý, že můj čas zdaleka nestačil na jeho realizaci, alespoň jsme si vyměnili zkušenosti a mám důvod se do provincie Pastaza vracet. Didier je vedle věčného studia kytiček zdatným výrobcem čajů, tinktur a mastí z bylinek. Některé z nich se snažíme schválit pro Evropskou unii a dovážet. Pro každý případ uvádím odkaz na jeho prezentaci zde
Za zmínku stojí bezesporu setkání se dvěma českými biology Mirkem Šebelou a Toníčkem Prouzou, starými a zkušenými harcovníky po deštných pralesích celé Jižní Ameriky. Tito dva velcí nadšenci vždy zmizeli někam hluboko do pralesa vybaveni spoustou lahviček, krabiček, sítěk a dalšího potřebného vybavení na sběr všeho co se hýbe. Motivem této jejich cesty byla snaha identifikovat dosud neznámý druh ptáka, kterého zahlédli při projekci filmu z minulé cesty. Cílem nebylo nic snazšího než nejvzdálenější a nejméně obydlená oblast východní Pastazy až u hranic s Peru. Zajímavý byla jejich metoda odchytu motýlů, můr a všeho létavého. V hluboké noci si sedli kamkoli (nejraději měli most přes Rio Pastaza), a za zdrojem světla natáhli prostěradlo. Světlo přilákalo létající hmyz a mládenci měli entomologické žně. S jejich rozhodnutím odchytit pomocí dvou větévek prudce jedovatého korálovce a dopravit ho do prázdné láhve od vody jenom z důvodu, že ho ve sbírkách ještě nemají se ale ztotožnit vážně nemohu. Vybaveni spacáky v závěsných sítích s moskytiérami prostě jednoho dne tiše zmizeli a za 14 dní se zase vynořili. Pravé češství se v nich nezapřelo a obsluhujího mládence v pensionu v Meře, kde dvě noci před odletem spali již opouštěly všechny síly, když nám běhal pro pivo. Následující den se málem stalo, že jimi objednané letadlo téměř odletělo bez nich, pak mělo zase poruchu, inu den sem, den tam, mañana....
Na univerzitě při této práci utekl semestr jako voda, všichni mí studenti úspěšně složili závěrečnou zkoušku, většina s maximálním počtem bodů, nevím zda byli oni tak dobří, nebo já tak měkký, no každopádně něco se naučili. Rozlučkový večírek byl veselou a zároveň smutnou tečkou za touto kapitolou.
 
O práci skupiny sepsala Marta Alessandrini Díaz za našeho skromného přispění drobnou monografickou publikaci. brožurku si můžete ve španělském jazyce ve formátu pdf přečíst zde

Následně se ke mně připojili čeští kolegové z firmy a po dvoutýdenním seznámení se s Ekvádorem (za tak krátkou dobu jsem jim ukázal opravdu jen zlomek krás této země), jsme se přes Kolumbii vypravili do Peru. Po přijetí přáteli v hlavním městě Limě, absolvování nezbytných zdvořilostí a návštěv jsme navštívili několik základních etnobotanických sbírek a herbářů v horách (Cuzco, Juliaca) a po krátkém odpočinku se vydali za doprovodu našeho peruánského společníka Cesara Barrigy do deštného pralesa. Nejprve jsme navštívili plantáže, kde pěstujeme kytičky jako uña de gato (Uncaria tomentosa Willd.), sangre de drago (Croton lechleri Muell. Arg.), jergón sacha (Dracontium loretense Engl.), chancapiedra (Phyllanthus niruri L.) a další, ty se nachází v oblasti Rio Ucayali v indiánské komunitě Shipibo-Conibo v lokalitě s prozaickým názvem Vista alegre tedy "Radostný pohled". Název přinejmenším hodný reality. Po několikadenním pobytu, který zahrnoval spíše komunikaci s indiánskými pěstiteli a obhlídku plantáží jsme se vrátili člunem do hlavního provinčního města Pucallpa, kde jsme pečlivě naslouchali cenným radám místních lékařů a léčitelů a navštívili také Universidad Nacional de Ucayali. Po návštěvě místní botanické zahrady následoval přesun do amazonského centra Iquitos, multikulturálního města, spolu s brazilským Manaos fenomény Amazonie, také díky boomu kaučuku a barbaska v první polovině minulého století. Zde se nám dostalo jako zlatého hřebu rad a přijetí nejcennějších. Vedle návštěvy šamana a ayahuaskera Dona Pedra Guerry Gonzálese v Tamshiyacu, také návštěvy na Universidad Nacional de la Amazonia Peruana pak hlavně přijetí v EsSalud vedoucím lékařem a přítelem Robertem Inchásteguí Gonzálesem, který patří bezesporu k průkopníkům v léčbě AIDS, rakoviny a jiných civilizačních onemocnění bylinkami. V klidných zákoutích překrásné botanické zahrady jsme měli dostatek času k poznávání nových rostlinných druhů i ke vstřebávání základních informací, k léčbě jakých onemocnění jich lze využít. Velmi přátelské bylo také setkání s mladými studenty farmacie, kteří v zahradě tráví snad více času, než v laboratořích. Nemyslitelné bylo nenavštívit vyhlášené trhy ve čtvrti Belém, kde vedle běžných potravin seženete snad všechny léčivé kytičky a mastičky na všechny neduhy tohoto světa i spousty jiných zajímavých věcí. Pro obchodní úspěch mi například jedna trhovkyně nabízela hlavu hroznýše, já mám ale tyhle hady rád a navíc, co na to ochránci přírody? Navštívili jsme také na lodi lagunu s kytičkou Victoria regia, samozřejmě bez peněženek, hodinek a za doprovodu silných místních kamarádů. Laguna je totiž v jedné z "echt" slamových osad.
Sladkou tečkou a bonbónkem pak byla zastávka na tržišti se smaragdy v kolumbijské Bogotě, výlet na sopečný vulkán Cotopaxi (do výšky 4.700 m.n.m. lze vyjet autem) a pak už zase zpět do Evropy.
Mně osobně uletělo z Quita letadlo, což jsem bral jako znamení osudu, že se vracet nemám, bohužel 14 dní na to jsem měl termín státních zkoušek v Lednici na Moravě. Alespoň si to tedy vykládám jako znamení osudu, že i příště budu vítaným hostem. Za pár let budou mnozí mladí inženýři v provincii Pastaza říkat : "Biochemii? Tak tu nás učil jeden Čech, co se zajímal o léčivé kytičky". Další hodnocení nechám plně na nich.

Závěr?